Základní škola speciální a Praktická škola Jihlava, příspěvková organizace

         Březinova 31, 586 01 Jihlava, tel.: +420 567 333 644,

         e-mail: reditelstvi@pomskola.cz, č.ú. 1467174359/0800, ID datové schránky: 8q7mskr

English Version

Příspěvky rodičů

Příspěvek

8. 3. 2016

      Patrik začal navštěvovat školu zhruba od 4. ročníku povinné školní docházky. Předtím navštěvoval ZŠ Praktickou, kde ale z důvodů studijních nároků nezvládal. Za prvé jeho samotného tížilo to, že není úspěšný a za druhé se mu velice vzdaloval třídní kolektiv. Proto jsme se rozhodli ho přeřadit na ZŠ Speciální v Jihlavě. A musím dodat, udělali jsme dobře. Patrika škola začala znova bavit, rád chodil do školy, do kroužků pořádané školou a za kamarády. Cítil se, jak bychom to řekli „jako ryba ve vodě“. Do školy i ze školy chodí usměvavý a těší se. Jde vidět, že ve škole působí tým specialistů, který dětem opravdu rozumí a má jim co nabídnout. Moc hezké vždy bývá ukončení školního roku, kdy jsou pozváni rodiče dětí a dělá se společná besídka, kde děti vystupují. Co se týče třídního kolektivu, tak Patrik zde má kamarády, jde vidět, že ho těší každý den strávený v tomto kolektivu. Je velice fajn, že na základní školu navazuje také škola praktická, kde děti dostávají dostatečné praktické rady do života a učí se odborné přípravy se zaměřením na provoz domácnosti, přípravu pokrmů, rukodělná řemesla a zahradnické práce. Nebýt individuálního přístupu a odbornosti zaměstnanců ZŠ Speciální a Praktické školy, nevím, co bychom teď dělali, proto velké Dík patří pedagogickému týmu a managementu školy.


Za příspěvěk moc děkujeme paní Lázničkové.

[ Nahoru ]

Když měla moje dcera nastoupit do první třídy ...

24. 2. 2016

      Když měla moje dcera nastoupit do první třídy, nastalo pro nás jako rodiče těžké rozhodování. Dcera má diagnostikován dětský autismus a střední mentální retardaci. Jako každý rodič jsem si zjišťovala informace a dala tehdy na doporučení jedné neziskové organizace, abych svoji dceru nedávala do speciální školy. Prý ji tím jako rodič poškodím a vezmu jí šanci na kvalitní vzdělávání. To rozhodlo a moje dítě nastoupilo na běžnou základní školu. Již během první třídy nastaly potíže. Ačkoliv dcera měla asistentku, nedokázala zvládnout režim normální třídy. Vadil jí hluk, nebyla schopná se cokoliv učit, pobíhala, vykřikovala, rušila ostatní děti. Byla jsem nešťastná z toho, že čím dál tím delší dobu musela trávit mimo svoji třídu s asistentkou. Zhoršily se její problémy v chování a úzkosti. Pak mi paní učitelka navrhla, abych se zašla podívat do speciální školy a posoudila, zda by to nebylo prostředí, které by dceři lépe vyhovovalo. Vstřícný přístup ze strany školy mě nakonec přesvědčil a já jsem dnes šťastná, že jsem dceru do speciální školy po první třídě převedla. Zklidnila se, postupně začala komunikovat. Dnes už zvládá abecedu a začíná číst. Vidím na ní, že celá rozkvetla. Ve škole začali se strukturovaným vyučováním, používají komunikační a režimové karty a moje dítě tak netrpí nejistotou. Ví, co ji čeká. Dokáže se orientovat v prostoru třídy a školy, zvládá dokonce i školní družinu. Nám jako rodině se neuvěřitelně ulevilo. Chtěla bych vzkázat všem rodičům, aby vždy brali s rezervou udílené rady a šli se raději sami do školy podívat.



                                                                                                                        (jméno autora na jeho přání nezveřejňujeme)


Děkujeme za příspěvek.

[ Nahoru ]

Příběh

19. 2. 2016

      Vážení rodiče, dovolte mi, abych se s vámi podělila o příběh naší rodiny. V roce 2003 se nám předčasně narodil syn. Jeho vývoj byl od začátku zpomalený a lékaři nám řekli, že nikdy nebude mluvit ani chodit. Časem se projevilo ještě postižení zraku. Když byl malý, spolupracovali jsme se školkou a SPC v Jihlavě. Pak jsme ale začali řešit, kam se synem do školy. Navzdory předpokladům lékařů syn mluvil, i když řeč byla obtížně srozumitelná, a byl schopen částečně se sám pohybovat. Mentální postižení se ustálilo při horní hranici středního pásma. Rozhodli jsme se pro normální školu, protože jsme chtěli, aby ho zdravé děti „táhly“ a aby s nimi měl kontakt. Syn dostal asistentku a v první třídě se zdálo, že bude vše výborné. Paní učitelka mu zadávala individuální práci, kterou s pomocí asistentky částečně zvládal. Kontakt s ostatními dětmi se ale moc navázat nepodařilo, syn je svou tvrdou výslovností odrazoval, v šatně jsem slyšela, jak na něj ukazují svým rodičům a moc hezky o něm nemluvily. Časem se také začaly zvyšovat nároky vyučování, syn potřeboval polohovat, ale to narušovalo chod hodiny, také neumí mluvit potichu a tak začala paní učitelka čím dál častěji syna odesílat s asistentkou ze třídy. Syn má v důsledku postižení také labilní nervovou soustavu a hluk školy mu nedělal dobře. Postupně se cítil ve škole čím dál méně spokojený, nechtěl tam chodit, ráno plakal, zvracel. Paní učitelka i paní asistentka se snažily situaci zlepšit, ale to se nedařilo. Začali jsme hledat školu, která by mohla nabídnout klidné prostředí. A nakonec jsme ji našli. Nyní syn chodí už třetí rok do Základní školy speciální a Praktické školy v Jihlavě. Každý den se do školy těší a každý den nám doma vypráví, co ve škole dělali. Paní učitelka vede dětem ve třídě žákovské portfolio, takže čteme, vidíme na fotografiích i na výkresech a výrobcích, co všechno náš syn ve škole dokáže. Individuální přístup a vysoká odbornost všech pedagogů umožňují našemu synovi podávat nejvyšší výkony.



                                                                                                                        (jméno autora na jeho přání nezveřejňujeme)


Děkujeme za příspěvek.

[ Nahoru ]

Poděkování

25. 6. 2012

Milý pedagogický sbore naší speciální školy,

      využívám tedy tuto písemnou formu k vyslovení velikých díků všem z vás, kteří se jakkoliv podíleli na přípravě a organizaci pohodového psychorehabilitačního letnění „Na divokém západě“.

      Zejména za obětavé bdění do kuropění v saloonu, když se našim výrostkům nechtělo opustit hudbu a přesunout se k spánku na chudičké pryčny.

      Za geniálně tematicky vypracovanou stezku Hledání pokladu na Stříbrné louce, na které se nenudily ani zdravé ani hendikepované děti a hravými dětmi se na chvíli stali i jindy starostmi sužovaní rodiče.

      Za báječně využité krátké odpoledne s koňmi, osly a spoustou další zvěře na bohuslavické farmě.

      Za příjemně a nápaditě procvičené ručičky a hlavičky při vyrábění lapačů snů.

      Za spousty odměn a dárků pro děti, které jste dokázali získat od sponzorů.

      Za pozvání senzační kapely – zlatého hřebu celého víkendu.

      Prostě za celý program nám ušitý na míru…

      Za váš vzácný čas nám věnovaný.

      A to se ještě stihl sice přátelský, ale nemilosrdný zápas se staroříšskými fotbalisty.A to se ještě stihl sice přátelský, ale nemilosrdný zápas se staroříšskými fotbalisty.



      Za všechny skvostně se bavící a odpočaté pistolníky, greenhorny a indiány (rodiče a žáky) se podepisuje

Helena Čermáková



Děkujeme za příspěvek

[ Nahoru ]

Pohledem rodiče o poradenství ve škole

23. 3. 2012

       Chtěla bych napsat o práci Ing. Heleny Čermákové, která dělá ve škole poradkyni pro rodiče v oblasti sociální a zdravotní. Její práce je velkým přínosem pro všechny rodiče. Mně osobně to hodně pomáhá. Tím, že sama má postižené dítě, se dokáže lépe vcítit do starostí a problémů nás rodičů, a podle toho také vypadá její pomoc. Ať za ní přijdete ve kteroukoliv dobu a s čímkoliv, vždy ochotně pomůže a poradí. Je ochotná s vámi zajít i na úřad. Viděla jsem, že vyřizuje i věci za rodiny, které by to samy nebyly schopny vyřídit. Má hodně zkušeností a ty dovede využít ku prospěchu rodičů. Nečeká jen až za ní přijdete, ale sama oslovuje rodiče, o kterých si myslí, že by její pomoc potřebovali. Ve škole má určené 2 hodiny týdně pro svoji práci. Za tu dobu by všechno, co dělá, zdaleka nestihla, proto spoustu práce dělá ve svém volném čase. Dva dny v týdnu dochází do školy fyzioterapeutka na cvičení, které má na starosti také paní Ing. Čermáková. Je také známá jako organizátorka psychorehabilitačních pobytů, které se konají pod záštitou občanského sdružení Kamínek. Tyto pobyty jsou velmi důležité pro rodiny, které mají postižené dítě. Setkáte se tam s rodiči, kteří mají stejné problémy nebo ještě horší, předáte si zkušenosti, rodiče se mezi sebou seznámí, pobaví, děti se lépe poznají. Tyto pobyty se mohou konat jen díky tomu, že na škole pracuje občanské sdružení Kamínek, jehož předsedkyní je a zakladatelkou je paní Alena Hutařová. Známé jsou plesy, na kterých má největší organizační podíl, nebo Den s Kobylkami, který pro Kamínek pořádají Alčini kamarádi. Pro žáky školy už celé roky zajišťuje canisterapii. Díky jejím kontaktům a zkušenostem dokáže získat mnoho sponzorů a tím pádem i peněz, které se pak využívají na různé akce, například plavání dětí ve Vodním ráji. Žákům se hradí psychorehabilitační pobyty nebo rehabilitace.

       Já sama za sebe musím říct, že si jejich práce vážím a byla by velká škoda, kdyby v budoucnu některé aktivity, které dělají, skončily. Jejich práce má smysl a pomáhá mnoha lidem, i když si to možná někteří neuvědomují. Proto jim držím palce a děkuji za to, co pro nás dělají.



Děkujeme za příspěvek paní Daně Kochové

[ Nahoru ]

Poděkování


       Tímto krátkým příspěvkem bych chtěla poděkovat paní Ing. Heleně Čermákové za to, co pro nás rodiče dělá. Díky její obětavosti a starosti nás neustále informuje o všem novém, co se děje se zdravotně postiženými občany. Nové zákony nám přinesly od 1.1 2012 hodně změn a bez pomoci paní Heleny bychom se ve všem jen stěží zvládli zorientovat a vyřídit. Obstarala nám všechny potřebné tiskopisy a ochotně poradila jak je vyplnit a kde odevzdat. Osobně, když potřebuji tak mi zapůjčí odbornou literaturu, kde si mohu nastudovat a zjistit, jak mám pracovat a postupovat ve výchově s mým synem. Dále paní Helena zařizuje psychorehabilitační pobyty pro děti a jejich rodiče. Tyto pobyty jsou velice pěkné a hlavním přínosem těchto pobytů je, že se zde setkávají rodiče a předávají si další informace, zkušenosti i zážitky s jejich dětmi. Ještě se mi líbí, že ve škole probíhá rehabilitace, se kterou ochotně pomáhá a dětem velice prospívá a napomáhá lepšímu pohybu.

       Dle mého názoru její práce je pro školu a hlavně rodiče dětí velkým přínosem. Byla bych ráda, kdyby její práce nadále pokračovala a nezanikala. Byla by to velká škoda a ztráta informací pro rodiče. Myslím si, že s každým s rodičů mluví a snaží se pomoci v jakékoli situaci, a to i ve svém volném čase. Tímto její práci cením a moc jí děkuji.



Děkujeme za příspěvek paní Mileně Pavlíčkové

[ Nahoru ]